Z dob hrdinů - kapitola sedmnáctá



Probudil nás hlas trubky.

"Rychle, útok" řval zastřeně čísi hlas venku.

Neprodleně jsme vstali a vyběhli ven. Těžkooděnců bylo opravdu něco okolo čtyřistapadesáti a všichni směřovali na hradby. Přidali jsme se k nim. Doběhl nás velící důstojník a křičel:

"Měli jste pravdu, ti blázni zaútočili, to bude peklo a..."

Jeho hlas byl přerušen řinčením zbraní. Spatřili jsme, jak se východní branou dovnitř řítí horda kostlivců. Těžkooděnci je však urychleně zatlačili zpět a vojáci na ochozu je polévali rozžhavenou smolou. Začaly se ozývat výbuchy, které oznamovaly, že alchymisté nestrávili den lenošením.

"Rychle k západní bráně" vykřikl druid.

Ačkoliv to vypadalo, že největší mela je u východní a severní brány, vydali jsme se neprodleně za ním. Vyběhli jsme na hradby Bíst hodil dolů z ochozu louč. Chvilkový záblesk odhalil spoustu kostlivců a zombie které se sem zcela neslyšně přeskupovaly. Gurm nelenil a odříkal formuli na mrak smrti, který se vydal směrem k nemrtvým. Někteří padli, ale drtivá většina se vrhla k bráně. Děsivé ticho pominulo a my uslyšeli nelidský řev všech stvůr pod hradbami, které nepochybně učinilo neslyšitelnými nějaké kouzlo. Z hradeb se začaly řítit kameny, lučištníci stříleli, ale nepřátel jakoby neubývalo. Bylo vidět, že brána dlouho nevydrží a i barikáda narychlo postavená z vozů za ní brzy vezme za své. Jakmile jsem se trochu vzpamatoval, vyslal jsem do davu kostlivců dorážejících na bránu čtyři ohnivé koule. Několik monster padlo, ale jejich místa okamžitě nahradila jiná. Na hradby začaly létat lana s kotvami a objevily se první nepřátelské šípy. Několik mých spolubojovníků padlo a nahoru se draly pod krycí střelbou ghúlové a kostlivci. Vykouzlil jsem ochranu před šípy a začal odřezávat lana. Gurm dělal to samé, zatímco Bíst s Kormem zpevňovali zajištění brány. Druid rozdával rozkazy vojákům a pes jen rozzuřeně vrčel. Náhle se ozvalo strašlivý rachot následovaný prudkou ranou. Brána povolila. Nepřátelé se navalili dovnitř jako voda. Nic je nezastavilo. První, zkoseni střelbou a meči obránců, sice padli, ale početně převažující nepřítel se nedal zastavit. Zahlédl jsem Korma, kterak zmizel v davu kostlivců a jen občas se mihl jeho kyj. Bíst hrdinně bránil schody na hradby a druidův pes mu vydatně pomáhal. Gurm poslal do kostlivců u Korma několik blesků a Korm se probojoval ke stěně, kde zády ke kameni hájil svou pozici. Kus ode mne dopadla železná koule s dohořívajícím doutnákem. Rychle jsem se vrhl k ní a s vypětím všech sil jsem ji přehodil přes hradbu. I tak mne ohlušující výbuch odhodil a já spadl do balíků slámy. Druid mezitím obratně kosil nepřátele svou střelbou z luku. Omámeně jsem si prohlížel své tělo a divil se, že jsem po pádu z deseti sáhů ještě celý. Najednou celým městem otřásla detonace.

"Sklad ohnivé hlí…" slyšel jsem zařvat někoho z vojáků.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Korm sesunul k zemi. Bíst i druidův pes již byli očividně vyčerpáni. Pomalu jsem si začal po tom výbuchu bomby uvědomovat své tělo a zjistil jsem že mne něco pálí na hrudi. Celé mé roucho bylo rudé od krve. Uslyšel jsem zařinčení a ohlédl se. Uviděl jsem padajícího, umírajícího vojáka, kterého vystřídala rozšklebená tvář kostlivce…



Najednou se začal celý svět kolem rozplývat. Svět se začal nořit do mlhy a já spatřil zástup postav, které byly táhnuty k jasnému světlu. Nějaká neznámá síla mě pobízela, abych se k tomu zástupu přidal. Jakýkoliv odpor a vzpírání se tomuto nutkání mi připadalo nemyslitelné. Začalo mi docházet. Nacházím se na přelomu života a smrti. Všechny ty postavy byly mrtví vojáci, ale já ještě nebyl mrtvý. Mohl jsem s touto silou bojovat, vzepřít se jí. Zůstával jsem na místě a čekal, co se bude dít. Najednou se jasné světlo vytratilo a nahradil ho temný vír, který do sebe duše právě zesnulých začal nasávat. Ze spokojených tváří právě odcházejících duší se staly smrtelně zděšené výrazy a celé mé vidění naplnil nelidský řev. Zahlédl jsem i Korma, jak letí do tohoto víru, ale bojuje s ním. Vrhl na mne prosebný pohled a neustával ve své snaze. Okamžitě jsem se vydal k němu. Bylo to zvláštní, nemusel jsem se pohybovat, prostě jen stačilo zaměřit se na své přání. Najednou jsem z hrůzou zjistil, že i mne začíná vír strhávat. Rychle jsem chňapl po Kormově paži, ale nic jsem nezachytil. Zděšeně jsem se díval na svého přítele, jak se marně snaží zachytit mé ruky a jak sebou naše dlaně proplouvají. Pohlédl jsem do víru a spatřil jsem v něm obličej mága, který s krutým výrazem ve tváři pozoroval naše snažení. Kolem mne mezitím prolétávaly duše ostatních lidí, které se marně snažily něčeho zachytit v této prázdnotě. Ještě nejsem mrtev a Korm také ne. Jinak bych s ním byl unášen pryč, stejně jako ostatní. Oprostil jsem se tedy od posledního zbytku strachu a zakřičel na krolla:

"Přej si být odtud pryč, ať jsme pryč od toho víru, oba."

Korm evidentně nechápal, co mu chci sdělit. Proto jsem roztáhl ruce a nohy, aby viděl, že se ničeho nedržím a jen silou svého přání jsem se začal vzdalovat.

"Prostě si přej..." vykřikl jsem ještě a doufal, že pochopí.

Nic jiného jsem pro něho udělat nemohl. Najednou mnou projela ostrá bolest, která mne vrátila zpět do reálného světa. Vidina se ztratila. Pomalu jsem otevřel oči a zahlédl Gurmovu a Bístovu tvář.

"Chytil se…" zaradoval se Gurm.

Uslyšel jsem vřavu kolem sebe. Ležel jsme stále na slámě a boj probíhal s neutuchající silou.

"Korm…" vydechl jsem.

Odpovědí mi bylo smutné zakroucení Bístovy hlavy.

"Není mrtvý, ještě neodešel…" pokračoval jsem.

Bíst jen pohlédl vedle mne. Otočil jsem se tam také a uviděl Kormovo nehybné tělo. Nejevil známky života.

"Ještě ho nepolapil, ještě ne, ošetřete ho…" vydralo se mi z hrdla a já málem ztratil vědomí.

Bíst mi podložil hlavu a snažil se mne udržet při vědomí. Náhle se opět poděšeně podíval směrem ke Kormovi. Krollova hruď se začala zdvihat a klesat.

"Dýchá…" zašeptal a ukázal na něho.

Začínalo mi být podivné, proč si nás nikdo nevšímá. Nemrtví kolem nás chodili, jako bychom byli vzduch. Ačkoliv jsem se nemohl příliš hýbat, rozhlížel jsem se kolem sebe, co mi tělo dovolilo. Uviděl jsem starého známého kouzelníka Meloma, jak obvazuje Korma. Korm se začal probírat k vědomí. Melom vytáhl několik lahviček a každému dal jednu.

"Vypijte to a poleťte za mnou" řekl.

Otevřel jsem svou flaštičku a přičichl. Nepříliš vábný zápach mne zprvu odrazoval, ale nakonec jsem se přemohl. Cítil jsem, jak se mé tělo stává lehčí, ale také průsvitnější a ztrácí svůj tvar. Hlavou mi blesklo - mlhovina. Změnili jsme se pomocí alchymistova výtvoru v mlhu a nyní prchneme z bojiště. Vzlétl jsem za ostatními a nechal se unášet větrem. Zcela jsem ztratil pojem o čase a najednou, dosti daleko za hradbami jsem se začal měnit zpět. Mí přátelé také.

"Držte se na čtyři sáhy daleko ode mne. Do té doby budeme neviditelní." řekl Melom a spolu s Bístem podpíral proděravělého Korma, kterému život pomalu odcházel žilami pryč.

Chvíli co chvíli jsme Korma převazovali a Melom mu dával postupně pít nějaký lektvar. Gurm podpíral mě a tímto způsobem jsme k ránu došli do první vesnice. Byla opuštěná a vydrancovaná. Vlezli do prvního obydlí a zde se utábořili. Já a Korm jsme po celodenní námaze ihned usnuli.

Ráno mne vzbudil Gurm. S hrůzou jsem si uvědomil, že ho vidím jen jedním okem.

"Co se mi stalo?" ptal jsem se v obavách.
"Kostlivec tě sekl do obličeje. Těsně vedle oka a málem tě zabil. Kdyby ho Melom nesesmahl bleskem, byl bys již mrtvý." vysvětlil Gurm a obvazoval mi nepříliš vážné tržné rány na hrudníku.
"Co Korm?" ptal jsem se na stav svého kamaráda.
"Málem jsme ho tam nechali. Bránil se u zdi, ale nakonec podlehl přesile. Naštěstí o něj ty potvory přestaly mít zájem a vrhly se na jiné. Přenesli jsme ho s Bístem k tobě. Melom pak vykouzlil závoj neviditelnosti, ale vypadalo to, že už tomu obrovi nepomůžeme. I ty jsi na tom nebyl nejlépe. Několik minut jsi nedýchal a my tě marně křísili. Naštěstí Melom vytáhl nějakou mast, natřel ti s ní spánky a ty jsi se probral. Stejnou mastí natřel i Korma, ale ten se probíral o hodně déle..." dokončil Gurm řeč i obvazování.
"Co je s Bístem?" ozval jsem se, když jsem ho nikde neviděl.
"Ještě chrápe, stejně jako Korm. Potřebuji, aby si na ně dával pozor, kdyby se s nimi něco dělo. My s Melomem dáváme dohromady povoz, který nestačili nájezdníci spálit. Dokonce jsme odchytili jednoho koně a…"
"Gurme, pojď mi pomoci, ten kůň kope jak blázen a sám mu chomout nenasadím." ozvalo se za dveřmi a já poznal Melomův hlas.

Gurm rychle vstal a vyběhl ven. Ozvalo se neveselé řehtání a pár peprných nadávek na adresu lichokopytníků, ale nakonec oba utěšovali vyděšeného koně hýčkavými slovy. Bez hnutí jsem seděl a meditoval. Přehrával jsem si znovu celou tu vidinu. Vír pohlcující mrtvé duše a Korma, který zápasí s touto hroznou silou. Nakonec jsem si vybavil i obličej mága a jeho pobavený výraz ve tváři. A najednou jsem si ve vzpomínce všiml něčeho, co mi předtím uniklo. Ten vír, ve kterém byl mág vidět, vycházel z amuletu ve tvaru lebky, kterou měl tento zloduch na krku.

"Ten vír a ta lebka, ty duše jsou uvnitř…" šeptal jsem si pro sebe.

Vzápětí mi došlo, že to všechno mohla být jen halucinace způsobená prudkým úderem do hlavy a citovým vypětím. To však mohl potvrdit či vyvrátit pouze Korm.

Zpět na Brbla.NET

Z dob hrdinů
jednotlivé kapitoly:

Kapitoly "doformátovány" (Beta-verze - Už se to dá číst... Budu pokračovat ve vylepšování). Povídka je plná pravopisných a stylistických chyb (byla psána před lety - v dobách, kdy mi záleželo na obsahu a ne na formě...).
Pokud nějakou chybu naleznete (chybějící písmenko, slovo, nebo tak), pošlete mi prosím číslo kapitoly a větu se zvýrazněnou chybou.

Děkuji za pomoc při odchytávání Šotků.