Z dob hrdinů - kapitola čtrnáctá



Ráno jsem se probudil. Ležel jsem asi čtvrt míle od trosek hradu. Rozpomněl jsem se na sochu a přátele. Rychle jsem začal meditovat. Třeba ještě žijí. Třeba je socha jen zajala a uvěznila k onomu staříku. Třeba nějakým zázrakem unikli stejně jako já. Možná měl Gurm nějaké kouzlo, kterým se mohli zachránit. Strach o kamarády mne posiloval a obavy ze smrti byly překonány. Rychle jsem se rozeběhl k hradu. Bez přemýšlení jem se vrhl do podzemí a šel poslepu. Najednou jsem v dáli spatřil fosforeskující zelenou záři. Zpomalil jsem a opatrně se vydal k onomu zdroji. Přišel jsem až k místnosti, ze které jsem tak zbaběle včera uprchl. Ona záře vycházela z vězení. Najednou jsem ustrnul. U jedné z kup lávy stála ona socha a cpala se kamením. Prohlédl jsem si místnost a zaregistroval nějaký pohyb u protější stěny. Stěží jsem zarazil výkřik nadšení. Byl to Gurm. Nevím, zda uviděl i on mne, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Přežil. Alespoň on určitě přežil. Začal jsem na něho mávat a doufal jsem, že si mne nevšimne socha, která se ke mně natočila bokem. Najednou se ozval její dunivý hlas.

"Vylezte ven, nemáte šanci na útěk. Vaše smrt bude rychlá."

Gurm, se urychleně schoval za roh. Zda tak reagoval na výzvu, či zda si mne všiml, to jsem nevěděl. Povylezl jsem, abych byl trochu lépe vidět a vykřikl. Socha se obrátila a její výraz značil velké udivení.

"Gurme, na ni" zařval jsem, co mi síly stačily a začal odříkávat magickou formuli na černý blesk.

Ten zasáhl sochu a ozvalo se silné prasknutí. Z druhé strany vyběhl Korm a udeřil ji do zad. Prasknutí zaznělo podruhé a socha pohlédla na útočníka. Konečně vykoukl i Gurm, který bez meškání poslal druhý černý blesk. Socha strnula a celá popraskala. Korm, se dlouho nerozmýšlel a uštědřil ji druhou ránu. Kamenná postava se změnila v kamení a písek.


Rychle jsme se vrhli do vězení. Najednou jsem ucítil, jak ze mne něco vysává manaenergii. Zelenavá záře zablikala a zvýšila svou intenzitu. Začalo mi hučet v hlavě, jako po pořádné ráně a jediné, na co jsem pomyslel, byl útěk pryč. Teprve když jsem se vyplazil ven z jejího dosahu, všiml jsem si, že Gurm má obdobné problémy a také opouští zcela vysátý kobku. Bojovníci se za námi ani neohlédli a začali se pokoušet rozbít pouta. Moc jim to nešlo, protože nechtěli staříkovi ublížit, ale nakonec Bíst svým mečem roztáhnul články řetězu a vynesli muže ven. Až nyní si všimli, že s námi není něco v pořádku.

"Co se vám stalo?" zeptal se Bíst, který nemohl pochopit, proč se válíme na zemi a držíme se za čelo.
"Pryč, rychle pryč" vykřikl Korm, který si všiml, že několik kostlivců začíná opět ožívat.

Pomohl nám na nohy a rozeběhl se první ven. Kostlivci se vydali za námi. Bíst, který nesl starce se protlačil kupředu a pokračoval dál. Korm se zastavil a my do něho narazili.

"Já to tu vyřídím a vy padejte" houkl na nás.

Neprotestovali jsme, protože nám ještě pořádně dunělo v hlavách a rychle jsme následovali Bísta. Za chvilku jsme uslyšeli nárazy a řinčení zbraní. Občas nějaké silné prasknutí a pak opět zbraně. Vše ukončil tupý náraz a za okamžik se za námi vyřítil Korm.

"Od koster je pokoj." oznámil a utřel si zkrvavenou rukou čelo.
"Padáme" řekl Gurm.

Bíst vzal od Korma kyj a předal mu staříka. Já a Gurm jsme se rychle vydali napřed k chatě, protože jsme věděli, že nás oba brzy doženou. Chvíli jsme běželi, chvíli šli, abychom šetřili síly, ale neztráceli jsme čas. Cestou se mi jevil les nějaký jiný. Podivně hučel, zdálo se mi, jako by mne šlahouny samy chytaly. Občas jsem zahlédl něco jako oči, ale pokud jsem se podíval lépe, vždy se ztratily. Když jsme doběhli k chatě, nabyl muž vědomí. Zmateně se rozhlížel a když uviděl les a chatu, nepatrně se usmál.

Muže, který mezitím usnul, jsme v chatě položili na postel a okamžitě jsme uplatnili znalosti získané od mastičkáře. Korm s Bístem se mezitím pokoušeli sundat okovy, což se jim po třiceti minutách zápasení se kovem podařilo. Když jsme s ošetřováním skončili, začal jsem se vyptávat, jak se jim podařilo soše uniknout. Slova se ujal Gurm:

"Hned potom, co tě Korm odstrčil, jsem se vrhnul k té druhé díře a rychle zalezl dovnitř. Bíst a Korm byli vevnitř chvilku po mě. Mysleli jsme, že by nás chodba mohla zavést někam dál. Chtěli jsme se dostat od sochy co nejdál, ale Korm mne najednou zarazil. Vylovili jsme z vaku křesadlo a zapálili louč, kterou jsme našli na zemi. Nejprve nechtěla chytnout, ale když jsme ji polili olejem, tak za chvilku vesele plápolala. Před námi se objevily obrovské pavučiny, které se táhly daleko, kam jen louč dosvítila. Socha se za námi nevypravila, protože se nemohla protáhnout. Neustále na nás řvala, že nemůžeme utéct. V tom měla pravdu, protože když jsme se pokusili pavučinu zapálit, něco se v ní zahýbalo a na nás vyběhl obrovský pavouk. Korm ho sice sám udolal, protože Bíst si ošetřoval popáleniny, ale když pavučiny prohořela, objevila se propast, které nebylo vidět na dno a na druhou stranu jsme také nedohlédli. Mohli jsme jen doufat, že se vrátíš dřív, než pojdeme hlady, nebo než k nám něco z té propasti vyleze. Jinak by nás ta potvora pokropila, jen co bychom vystrčili hlavu. Naštěstí jsem tě uslyšel, když jsi zavolal a tak jsme vyběhli ven. No a zbytek jsi již viděl."
"Co ale budeme dělat teď?" zeptal jsem se, "ten kouzelník to jistě nenechá jen tak!"
"Počkáme, až se probere" řekl Gurm a ukázal na ležícího muže.

Dlouho do noci jsme seděli u lůžka a sledovali jeho obličej. Nakonec jsem nepřemohl únavu a usnul jsem.


Ráno mne probudil Bíst s tím, že onen neznámý je při vědomí. Dali jsme mu napít a najíst. Jeho hladem zubožené tělo do sebe každým soustem nasávalo energii, kterou muselo během posledních dní vydávat. Nerušili jsme ho a čekali, až bude schopen se nám věnovat. Když dojedl, obrátil se k nám.

"Děkuji vám za záchranu. Ani nevíte, co by se stalo, kdybych zůstal uzavřen o pár dní déle."
"Kdo jste?" zeptal se Gurm.
"Druid z tohoto lesa. Již několik let odolávám zlobě svého souseda. Já a můj hvozd mu bráníme v tom, aby dosáhl úplné moci. Víra v dobro v jeho blízkosti mu totiž znemožňuje nashromáždit energii k plnému ovládnutí temné magie."
"Co?" hekl Korm s otevřenou pusou.
"Je to jako s jídlem. Pokud jíš a otravuje tě moucha, můžeš ji buď nechat nebo zabít. Pro něho je temná magie krmí a já jsem ta moucha. Kdyby byl dobré vůle a hledal dobro, smířil by se s mouchou, která by mu časem přestala vadit. Jenže on vyznává zlo a proto nemůže plně vychutnat nic za neustálého bzukotu."
"Takže vy ho vlastně odháníte od jídla!" zašklebil se Korm hledaje na druidových zádech křídla.
"A on se nemůže do koláče pořádně zakousnout!" usmál jsem se já.
"Jenže před časem mne ve spánku překvapil a uvěznil."
"Moucha byla umlčena." dodal si pro sebe Gurm.
"Proč vás rovnou neplác?" zeptal se Bíst.
"Asi chtěl, abych se díval, jak vítězí. Můj hvozd se začal pomalu probouzet a bez mé kontroly se mu začal poddávat."
"Co budete dělat nyní?" optal se Gurm.
"Já musím opět hvozd uspat, ale vy byste mohli pomoci!" řekl druid.
"A jak asi?" zavrtěl nesouhlasně hlavou Bíst, "vás, starého a zkušeného dostal a věznil. Proč jste mu vlastně neutekl?"

Korm jen významně potřásl okovy, aby připomněl, že byl tak trochu připoután.

"Protože to zelené pole ze mne vysávalo energii a rušilo mi kouzla" zamračil se druid, "a navíc ta socha měla rozkaz mne okamžitě zabít, kdybych se pokusil o útěk."
"Když tedy vládne takovými kouzly, jak bychom ho mohli zničit?" zeptal se Gurm.
"Je tu jeden způsob. I on má duši, ač černou jak uhel. Duši lze uvěznit démonem ukrytým v očarované zbrani. Pokud by s ní byl zraněn, byla by navěky zatracena."
"Jenže kde takovou zbraň vzít?" zeptal se Bíst.
"Já ji už mám. Vždyť i to byl důvod, proč mne uvěznil. Ale úkryt zbraně ze mne nedostal ani mučením."
"Stejně se k němu nemůže nikdo dostat tak blízko, aby ho zranil" hodnotili jsme já a Gurm smutně po našich zkušenostech situaci.
"Je pravdou, že normální člověk se k němu dostane pouze jako mrtvola, aby posílil řady jeho armády. Je ale pravdou i to , že člověk s magickou ochranou může kolem jeho strážců bez úhony projít. Navíc i jeho kouzla mohou být oslabena."
"A máte i nějaké amulety, které by nám takto pomohly?" ptal se Bíst, kterému magie vždy byla tak trochu proti srsti.
"Amulety ne, ale vlastním svitky, které jsou skryty i s onou zbrani v lese."
"A proč jste ho již dávno nezničil sám?" zeptal se Korm.
"Všechny tyto magické zbraně jsem si nechal přivést před několika lunami od jednoho proslulého alchymisty. Jeho poslové byly ale přepadeni právě tímto zlosynem a kdyby neproběhlo napadení právě v mém hvozdu, byly by všechny věci ztraceny. Naštěstí jsem se dostal k onomu místu včas. Družinu, která mi vše přinášela, jsem již zachránit nemohl, ale podařilo se mi vše bezpečně ukrýt. Černokněžník mne pak pronásledoval. Několikrát na mne poslal kostlivce a další temné síly, ale hvozd mne vždy ochránil. Netroufal jsem si ale jít a všechny věci vyzvednout, protože mne mohl kdykoliv překvapit. Ale i on musí vždy o úplňku vykonat černou mši na umocnění své síly, při které musí být přítomen. Myslel jsem, že toto je pravý okamžik, kdy provést můj útok. Ale nepočítal jsem s tím, že úmyslně mši nevykoná, jen proto, aby mne mohl v nestřeženém okamžiku přepadnout. Šel jsem tedy do hvozdu, když jsem byl svou magií varován před jeho blízkou přítomností. Nevzal jsem tedy magické věci a do vaku jsem uschoval jen obyčejnou dýku. Když jsem se navrátil do chaty, byl jsem omámen nějakým kouzlem. Bránil jsem se, ale nakonec jsem spánku podlehl. Nepřemohlo mne však jen kouzlo, ale temní pomocníci, kteří na mne zaútočili ze zálohy."
"Takže on při rituálu zvyšuje svou sílu?" zeptal jsem se nervózně.
"Chce otevřít bránu mezi světem živých a světem démonů" odpověděl ustaraně druid, "a času je čím dál méně. Musíme ho zastavit dříve, než se mu to podaří."

Těžce vstal, uchopil svou hůl a vydal se do lesa. Vyrazili jsme za ním. Druid šel první a neprostupný porost se před ním jakoby rozestupoval. Po hodinové chůzi jsme přišli k vzrostlému dubu. Druid se před něj postavil, rozpřáhl ruce a cosi zamumlal. Strom pojednou začal bobtnat, měnil tvar, některé větve se zmenšovaly, jiné sílily. Najednou jsem zpozoroval, že strom se na nás dívá a otevírá ústa plná ostrých dřevěných kůlů. Druid došel až k němu a beze strachu do těch úst vložil svou paži. Když ji po chvilce vytáhl, objevil se v jeho rukou vak.

"Zde je dýka, ve které je zaklet onen démon" řekl a podával mi na pohled zcela obyčejný nůž v pochvě.
"Svitky" a podával Gurmovi vak.
"Vydáváme se na cestu, na jejím konci bude naše vítězství či smrt" pronesl slavnostně.

Korm se jen nervózně poškrábal na krku.


Zpět na Brbla.NET

Z dob hrdinů
jednotlivé kapitoly:

Kapitoly "doformátovány" (Beta-verze - Už se to dá číst... Budu pokračovat ve vylepšování). Povídka je plná pravopisných a stylistických chyb (byla psána před lety - v dobách, kdy mi záleželo na obsahu a ne na formě...).
Pokud nějakou chybu naleznete (chybějící písmenko, slovo, nebo tak), pošlete mi prosím číslo kapitoly a větu se zvýrazněnou chybou.

Děkuji za pomoc při odchytávání Šotků.