Gurm a já jsme si sedli a začali v meditaci sbírat magickou sílu, což nebylozrovna snadné, protože Bíst v domnění, že chceme opět spát, ulehl mezi nás apo chvíli začal hlasitě chrápat. I přes tuto nepříjemnost skončila naše snahaúspěchem, čemuž jsme se i trochu divili, jelikož nám náš učitel říkal, že nameditaci by měl být klid, jinak se ve většině případů nepodaří magickou energiinashromáždit. Po opětovném vzbuzení Bísta jsme vyrazili cestou vpravo. Asi za dvěhodiny jsme viděli vesnici a začali potkávat první lidi vracející se z práce domů.Mne a Gurma si ani moc nevšímali, jelikož naše postavy asi jeden a půl sáhu vysokénebyly ničím zajímavé, zato dvou sáhový Bíst budil pozornost, protože barbaři byli vtomto kraji spíše zvláštností. Ve vesnici vedla naše cesta do hostince, kde jsme sechtěli najíst a napít. Při příchodu do hostince jsme spatřili menší místnost, asi spěti okny, které propouštěly málo světla. U stolů bylo prázdno, patrně proto že většinalidí byla ještě na polích a na pastvinách. Jen u jednoho stolu seděla asi dva a půl sáhuvysoká, chlupatá postava, která upíjela pivo a vůbec si nás nevšímala.
"Opice!" poznamenal tiše Bíst a spolu se mnou se zasmál.
Tu se onen neznámý zvedl a zařval:
"Kdo je u tebe opice, skrčku!!!"
A bylo vidět, že nemá daleko k tomu, aby se na nás vrhnul. Bíst viditelně zbledl azačal odříkávat roztřeseným hlasem formuli, která měla zahánět zlé síly. Onen svalnatý,asi dvacetiletý muž si nás prohlížel a vrávoravým krokem přistoupil k nám na vzdálenostdvou sáhů. Jeho zrak se zastavil na Bístově meči.
"Dáš mi ten meč. Pak na všechno zapomenu." pronesl sebejistě a nastavil svou srstnatou ruku.
Bíst se na něho podíval a pak sjel k jílci a začal meč vytahovat. Pomalu sezačalo ukazovat místy zubaté, ale udržované a nezrezivělé ostří. Onen muž se začal usmívata poznamenal:
"A co ta pochva?"
Bíst zbrunátněl, meč nepodal, ale pevně ho uchopil oběma rukama a připravil seodrazit případný útok.
"Ale nonono… přece nebudete bojovat" ozvalo se od dveří, kde stál hostinský.
"Urazil mě, ten ten… "
"Bíst" doplnil sebejistě náš společník muže.
"Říkám, že se tu souboj konat nebude!" řekl již mnohem méně přátelsky hostinský a luskl prsty.
Zpoza závěsů se objevily opravdu odporná stvoření, trochu se podobající oné "opici".
"Dobrá, dobrá, zaplať mi pivo a bude po problému." utrousil rezignovaně chlupáč, stále doufající v nějaké odškodnění.
"Hmmmm" ozval se Bíst.
"To by šlo." řekl rychle Gurm ve snaze předejít dalším nepříjemnostem a hodil hostinskému stříbrňák.
"Pro nás taky." řekl Bíst a zasunul meč zpět do pochvy.
Usadili jsme se raději dál od toho muže. Gurm vyjádřil obdiv Bístovi, že se bylochoten postavit byť opilému, ale zajisté i tak nepříjemnému protivníkovi.
"Tady je to pivo…" řekl hostinský a položil na stůl džbán a hliněné nádobky.
"Prý se tu v lesích ztrácejí lidé." řekl Gurm upíjejíc ze svého pohárku.
"Jó, to jo, ale jestli se chcete ucházet o tu práci, mno odvaha by možná byla…,ale starosta vám řekne víc." načež odkráčel za svůj pultík.
"A ten je kde?" zeptal jsem se pro změnu já.
"Ve vesnici" odsekl hostinský a odešel z místnosti.
Dopili jsme své pivo a vydali se hledat starostu. Nebylo to příliš těžké, protožepořádné domy tu stály pouze tři a tak jsme šli každý k jednomu. Bíst zabušil na dveře,až se málem vylomily a čekal. Otevřely se dveře a v nich stál jakýsi zarostlý muž.
"Co chcete?"
Mezitím již Gurm zahvízdal a zavolal:
"Tady, pojďte sem!"
"Nic." odpověděl pohotově Bíst a rychle běžel k Gurmovi.
Vešli jsme do domu, kde seděl starosta v křesle a prohlížel si nás.
"Tak vy chcete zkusit tu nepříjemnost vyřešit?"
"Ano." odpověděl Gurm.
"Odměna je padesát zlatých.. Zbraně máte?"
Bíst ukázal pyšně svůj meč, já skromně své nože a Gurm prázdné ruce.
"Pojďte do zbrojírny."
Prošli jsme třemi chodbami. Na konci cesty nám stály v cestě kované dveře.
"Otevřte je!" řekl starosta.
"Bíste!"ozval jsem se současně s Gurmem.
Bíst se opřel vší silou do dveří, ale ty se nepohnuly ani o coul. Starosta seviditelně bavil. Bíst, vědom si toho, že musí zapůsobit poodstoupil a do dveří narazilramenem. Dveře se sice otřásly, ale nepohly. Tu se ozval Gurm.
"Počkej." Vzal za kruh ve dveřích a zatáhl k sobě.
Dveře se skřípotem otevřely.
"Mno, hrubá síla asi není vždy to pravé." ospravedlňoval se Bíst.
Vešli jsme do dveří a ocitli se u menší sbírky zbrojí a zbraní. Místnostbyla vytápěná a tak jsem si mimoděk sesunul kápi z hlavy. Starosta na nás pohlédl asundal ze zdi kroužkové brnění. Hodil je Bístovi. Pak sundával dvě kožená brnění.
"To bohužel nepůjde" ozval jsem se.
Starosta se otočil a zahleděl se mi do tváře. Uviděl mé špičaté uši a poznamenal:
"Kouzelník?"
"Ano a tady Gurm taky."
"Tak alespoň vrhací nože a hole" nabídl nám starosta, "a tobě halapartnu." řekl k Bístovi.
"A to se nebojíte, že vám s těmi věcmi utečeme a vykašleme se na nějaký úkol?" optalse Bíst již skoro navlečený v brnění.
"Ne" zasmál se starosta, "protože tu necháte veškeré své peníze, které s sebou máte,jako záruku."
"Aha" usmál se Gurm, "a co když odmítneme?"
"Neodmítnete, protože jinak bych oznámil nějakým lidem na koních, že se tu přece jenpo jejich odjezdu objevili tři takoví mladíci, odpovídající popisu těch uprchlých nevolníků."
Bíst sebou trhl, Gurmovi se ztratil úsměv ze rtů.
"Ale to je vydírání" křikl jsem na něho.
"Říkejme tomu raději "malá pojistka"." usmál se starosta.
"Myslím, že se dohodneme." zamumlal Bíst.
"Já nemám co ztratit," řekl starosta, "vaše peníze bohatě postačí k zaplacenízbraní, v případě, že se z nějakých důvodů nevrátíte."
Tu se ozval Gurm:
"Kam šli ti…"
"Pryč, ale pokud mě budete chtít podrazit, kdykoliv pro ně mohu nechat poslat,vaše vesnice zas není tak daleko."
"Jdeme na to raději hned, aby nás tu nenačapali, kdyby se sem vrátili sami." řekl Bíst.
"Ty peníze" připomněl rychle starosta.
"No jo" řekl jsem a vybral jsem od ostatních měšce.
"Táááák," zabroukal si spokojeně starosta "a teď můžete jít"
Vyšli jsme ven.
"Zmetek jeden" ulevil si Bíst.
"Teď už nemůžeme couvnout, jinak jsme bez peněz a tyhle zbraně mají královskýcejch, takže je nemůžeme prodat, protože bychom byli hned podezřelí z jejich krádeže."oznamoval jsem neochotně kamarádům.
"Dost řečí, jdem." utrousil smutně Gurm a vyrazil směrem k lesu.
Asi po hodině jsme byli u kraje lesa, který rozhodně nevypadal příliš vlídně.
"Co se tu utábořit?" řekl Bíst, který se sice nebál živých protivníků, aleduchové a nemrtví mu naháněli hrůzu.
"Nejsem proti" přidal jsem se "ale budeme držet hlídky. Mám první."
Narychlo jsme udusali trávu, ve které jsme chtěli přenocovat. Bíst ještě poznamenal,že jsme mohli spát v hostinci.
"Tak za prvé by nás tam mohli chytit naši milí bývalí "zaměstnavatelé" a za druhébys tam ještě mohl přijít k úrazu od toho hromotluka." osvětlil situaci Gurm.
"Raději mi pomozte rozdělat oheň a nerozumujte." ozval jsem se od neuměle sestavenéhraničky dříví.
"No jo." odpověděl mi Bíst a za chvilku již oheň vesele plápolal.
"Budu mít druhou hlídku." řekl Gurm a spolu s Bístem se před spaním podívali nasvé zásoby jídla.
Za chvilku již ale chrupali a já hlídal. Měsíc nesvítil, oheň hřál a já po chvílizačal přemáhat spánek. Občas zavyli vlci, ale jinak nic. Asi po čtyřech hodináchjsem vzbudil Gurma a ulehl ke spánku. Gurm přiložil na oheň a pozoroval své okolí.Zhruba za hodinu něco v lese zapraskalo. Gurm okamžitě udusil oheň a pokoušel se zahlédnoutpohyb v lese. Někdo nebo něco tam chodilo. Větve praskaly a Gurmovi došlo, že toto není člověkale zvíře, které se snaží najít něco k snědku. Zavřel oči a soustředil se na zvuk. Snažil senajít místo, odkud praskání větví pocházelo. Najednou začal mumlat jakási slova, roztáhl rucea okolo jeho těla se udělala jakási namodralá aura slabého světla. Vtom začal plápolat v leseohýnek, který pomalu ale jistě sílil a osvětloval kousek lesa. Gurm se snažil okamžitě zaostřitzrak na původce praskání větví, ale uslyšel jen silný dusot prchajícího zvířete. Vzal si doruky nůž, šel k plápolající větvi a odřízl ji. Podíval se na polohu hvězd a odhadl čas.Hlídal už asi hodinu a půl. Usedl vedle ohniště a větví opět zapálil již zcela uhaslédřevo. Zbytek jeho i Bístovy stráže proběhl zcela bez jakýchkoliv incidentů.
