O Smolíčkovi


Chcete si nechat pohádku přečíst? Stáhněte si ji namluvenou (1.9MB, formát ogg). Nejde Vám přehrát? Zkuste Winamp.

Žil byl v lese jelen. A ten jelen jednoho dne nalezl v lese chlapečka, který se přilepil k borovici smůlou. Jelen si ho vzal domů a začal mu říkat Smolíček. Milý Smolíček, lehce zmaten, si ani neuvědomil, že by ho měli vychovávat jeho rodiče, a tak vzal zavděk starým paroháčem. Však měl jelen Smolíčkovy nemístné poznámky denně na talíři:

„Kde máš tu svoji? Ta ti zahejbá tak dlouho, že sis nechal ty parohy pozlatit?“

Jelen to přecházel mlčením. Nemohl za to, že mu rostly zlaté parohy, protože jeho laň mu byla nevěrná tak dlouho, že kdyby žili spolu, slavili by zlatou svatbu. Takhle mu jen zezlátly parohy.

Smolíček byl pěkný pacholek. Nechával si sice říkat Pacholíček, ale to nezakrývalo fakt, že to byl pěkný grázlík. Doma nepomáhal, neumýval po sobě korýtko, když schlamstnul svou dávku sena (a to ještě užíral jelenovi). Když jelena trápily blechy, které chytil v místním nevěstinci od prodejných srnek, Smolíček se mu jen smál. Jelen poznal, že je nejvyšší čas se fracka zbavit, což v Smolíčkových čtyřiceti letech nebylo rozhodnutí ukvapené.

Jelen tedy odcházel schválně z domu a dával Smolíkovi Pacholíkovi příležitosti se osamostatnit. Jeho snaha ale vycházela nadarmo. Smolíček, místo aby se o domácnost staral, vařil si a pral – pořádal párty a zval na ně jezinky z dalekého okolí. Jedna se mu obzvlášť líbila, jenže byla pod lesním zákonem (že s lidmi nesmí nic mít), a tak Smolíček vždycky utřel hubu (obrazně samozřejmě). Stále líčil různé pasti, dával do rosy, kterou jezinky pily, notné dávky rumu, ale jezinky, bytosti éterické, něco snesly. Nikdy nebyly opilé dřív než pacholek Smolík, a tak málokoho překvapilo, když přiopilé jezinky chtěly Smolíčka potrápit a vytáhly ho z baráku. Nesly si ho do doupěte, protože takového pařmena potřebovaly do tlupy. Smolíček se začínal probouzet z limbu a viděl, jak rozjívené jezinky (mimochodem ty nejhnusnější ze všech) si ho odnášejí do doupěte. A protože Smolíček tušil, že si ho tam nenesou pro ozdobu, začal řvát o pomoc:

„Za hory za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou, Smolíčka Pacholíčka jezinky pryč nesou.“

Jezinky se zhrozily této opilecké písně a spustily jiný nápěv.

„Smolíčku Pacholíčku, neboj se ani chviličku, jen třikrát se s tebou zahřejeme a hned zase půjdeme,“ smály se divoce přiožralé jezinky.

Smolíček, když zjistil, co po něm ty obludy chtějí, začal řvát ještě více:

„Za hory za doly, mé zlaté parohy, pojďte si pro mě, jezinky už mají Smolíčka skoro v domě!“

Jelen to hořekování slyšel, ale byl rád, že se nevděčného fracka zbavil. Vesele si povídal s divokými kanci, kam půjdou příště za babama, a nějaký Smolík ho nemohl vytrhnout.

Jezinky už byly skoro u baráku, když narazily na jelena se zlatými parohy. Měl smůlu, chudák. S těmi kanci se bavil na nevhodném místě. Prostě stáli jezinkám v cestě. Jezinky se lekly, pustily Smolíčka na zem a zdrhaly, co jim síly stačily. Smolíček se vrhnul jelenovi kolem krku a děkoval mu za záchranu. Jelen to rozdýchával docela dlouho. Být tak o padesát metrů jinde, měl od toho pacholka pokoj. Bohužel, pozdě Bycha honit. Smolíček vylezl starému jelenovi na záda. Hned mu otrnulo a praštil jelena po palici.

„A alou domů !!!“ zařval.

A tak se milý jelen Smolíčka nakonec přece jen nezbavil.

Zpět na Brbla.NET

Pohádky:

Nalezli jste chybu?, Pošlete mi prosím popis výskytu dle syntaxe v sekci odchytávání Šotků.
Děkuji !!!