Chcete si nechat pohádku přečíst? Stáhněte si ji namluvenou (3.5MB, formát ogg). Nejde Vám přehrát? Zkuste Winamp.
Milé děti. Byl jednou jeden dědeček a jedna babička. A neměli žádné děti. Asimoc dlouho čekali na čápa a nechodili na hodiny biologie. Takže tu školuneflákejte, vidíte, kam to vede. No co se dá dělat.
Jednoho krásného dne se vydal dědeček sám do lesa na pařezy. V televizi totižzrovna dávali Esmeraldu a babičku by ven nedostali ani 80% slevou na tesilovékošile (a to se košile vyráběly jen z dederonu). Dědeček narazil v lese naobzvláště krásný a velký pařez. A jako vždy,když chodil na pařezy, i dnes měl s sebou motyku, sekeru, pilu, deset kilosemtexu s rozbuškami a odpalovací šňůru. Sekeru zasekl do pařezu, na topůrko sipověsil kabát, pilou uřízl kus semtexu a motykou si vykopal kryt. Natáhl šňůry,podložil pařez plastickou trhavinou, zapíchal do ní rozbušky a už kvapil dokrytu. BUM! Děda poznal, že to trošku přehnal. Když vykoukl, uviděl, že z pařezuzbyl jen malý kousek. Vypadal jako miminko. Jen trochu přitesat kořínky, abyvypadaly jako prsty, trošku dodělat hlavičku, aby neměla tak mongoloidní výrazve tváři, a hlavně vytáhnout z břicha sekeru, kterou tam děda zapomněl a nakteré visela klopa s kusem kabátu. Samozřejmě ta bez knoflíků.
„Babička, ta mi zas dá co proto.“
Povzdechl si děda, když si uvědomil, že to tenhle týden je již pátý kabát,o který tak debilně přišel. I sebral pařízek, sesbíral nářadí a vydal se kdomovu. Babička už ho dlouho vyhlížela, protože teď už dávali v televizi jenaktuální zprávy z průběhu konce světa. Když dědečka uviděla, jak si to štapírujepřes celerový záhonek, spustila na něj:
„Dědku, ty nemáš rozum, já se s tou mrkví sázím a ty mi pak po těch jahodáchšlapeš !!!“
Děda se zmateně podíval na celerový záhonek, na kterém rostly kedlubny, anechápavě pokrčil rameny. Vešel do domku a povídá babičce:
„Pořád jsi chtěla děťátko, tak tady jsem ti přinesl Otesánka.“
„Nesnaž se zamluvit ten rozervanej kabát, sklerotiku jeden, našel jsi alespoňknoflíky?“
„Ne, zas jenom dírky…“ povzdechl si děda a dal se do opracovávání Otesánka.
Když skončil, byl Otesánek hotov. Kupodivu, ano. Otesánek otevřel své pomněnkověrudé oči a zavřískal:
„Já mám hlad, dejte mi jíst !!!“
„Jé dědo, on mluví !!!“ vydechla nadšeně babička a začala nosit na stůl.
Byla to skromná a chudá domácnost. Takže se nelze divit, že Otesánek nemohldostat k jídlu víc než tři pečené krávy, dvě selata, tucet Bažantů, šestkoroptví a dorazit se měl paštikou ze slavičích jazýčků. Jenže dva sudy paštikybyly neotesanci Otesánkovi málo, a tak začal nanovo:
„Já mám hlad, dejte mi jíst !!!“
Děda, který nestačil ještě ani oblíznout lžíci a už bylo na stole pusto, serozlítil:
„Ty nenažraná mrcho dřevěná nevděčná! Okamžitě nakul zpátky alespoň jednohoBažanta, nebo ti urazím palici!“
„CHRAMST!“ a dědeček již putoval do zažívacího traktu Otesánka.
„Kde je děda?“ zeptala se od plotny zmatená babička.
„CHRAMST!“ a babička šla za dědečkem.
Jediné štěstí, že Otesánek hltal a nežvýkal. Jinak by si asi nedobrovolnéjednohubky nemohly podat v Otesánkově žaludku oficiální protest s kolkovanoužádostí o propuštění.
Otesánek vylezl ven a sežral celou zahradu. Dokonce i hnůj, protože se z nějkouřilo a on si myslel, že je to něco vařeného.
„Cink cink, óříšková, málinová, čókoládová, pístaciová– “ okolím právě projížděl
zmrzlinář Matoušek v novém voze Family Frost.
„Sakra, tady přece nikdy žádný tunel nebyl…“ podivil se ještě.
„CHRAMST!“ Otesánek dovřel čelist a auto zmizelo v jeho chřtánu.
Otesánek se vydal po cestě. Jeho pud lovce mu propůjčil neobyčejnou mrštnost arychlost. Stačila chvilka a děvečka s krávou byla minulostí.
O kousek dál vařil zrovna pejsek s kočičkou dort.
„Navalte ten dort!“ zařval Otesánek.
“Víš co si…“ odvětil pejsek a ukázal Otesánkovi prostředníček levé tlapky.
“CHRAMST! CHRAMST! CHRAMST!“ dort, pejsek i kočička zmizeli v pusince Otesánka.
Otesánek se valil dál. U lesa se mu podařilo sežrat čtyřicet loupežníků anakonec dohonil i veksláka Alibabu, který se marně bránil, že k té chamradinepatřil, jen si s nimi povídal a chtěl jim prodat vietnamské digitální hodinky.
A tak přišel Otesánek až k políčku, kde stařičká babička okopávala indickékonopí.
„Mám žízeň,“ zařval Otesánek a koukal na babku, která se nejprve lekla, že ji
našli policajti.
„Slyšíš, mám žízeň, tak se smekej, nebo tě sežeru, jako jsem sežralbabičku s dědečkem, zmrzlináře Matouška i s autem, krávu s děvečkou, pejska skočičkou, Alibabu a čtyřicet loupežníků i s novejma hodinkama.“
Babička si ho přeměřila pohledem a pevně stiskla svou motyčku. Pěstovalamarijánku příliš dlouho na to, aby se nechala někým zastrašit. Už bojovala sukrajinskou mafií i ruským podsvětím, které o její konopné košile jevily velkýzájem. Nakonec mu ale dala napít. Původně mu sice chtěla rozseknout pupekmotyčkou, ale vzpomněla si, že má v čutoře šaratici.
„Zavdej si chlapče…“ pobídla ho ještě.
Otesánek pil a pil, až se… Úplně. A tak byli babička s dědečkem, zmrzlinářem Matouškem, děvečkou, krávou, pejskem a kočičkou, Alibabou a čtyřiceti loupežníkyzachráněni. Sice způsobem, který se jim moc nelíbil, ale lepší než drátem dooka. Otesánek se z toho průjmu ještě hodně dlouho vzpamatovával, ale nakonec topřežil. Dostal krutou a přísnou dietu, a tak se z něho stal postupem času docelanormální člověk.
A dědeček s babičkou? Ti byli spokojení, protože od Alibaby vyvekslovali úplněnové značkové vietnamské digitálky i s náhradní baterkou.
