O Otesánkovi


Chcete si nechat pohádku přečíst? Stáhněte si ji namluvenou (3.5MB, formát ogg). Nejde Vám přehrát? Zkuste Winamp.

Milé děti. Byl jednou jeden dědeček a jedna babička. A neměli žádné děti. Asi moc dlouho čekali na čápa a nechodili na hodiny biologie. Takže tu školu neflákejte, vidíte, kam to vede. No co se dá dělat.

Jednoho krásného dne se vydal dědeček sám do lesa na pařezy. V televizi totiž zrovna dávali Esmeraldu a babičku by ven nedostali ani 80% slevou na tesilové košile (a to se košile vyráběly jen z dederonu). Dědeček narazil v lese na obzvláště krásný a velký pařez. A jako vždy, když chodil na pařezy, i dnes měl s sebou motyku, sekeru, pilu, deset kilo semtexu s rozbuškami a odpalovací šňůru. Sekeru zasekl do pařezu, na topůrko si pověsil kabát, pilou uřízl kus semtexu a motykou si vykopal kryt. Natáhl šňůry, podložil pařez plastickou trhavinou, zapíchal do ní rozbušky a už kvapil do krytu. BUM! Děda poznal, že to trošku přehnal. Když vykoukl, uviděl, že z pařezu zbyl jen malý kousek. Vypadal jako miminko. Jen trochu přitesat kořínky, aby vypadaly jako prsty, trošku dodělat hlavičku, aby neměla tak mongoloidní výraz ve tváři, a hlavně vytáhnout z břicha sekeru, kterou tam děda zapomněl a na které visela klopa s kusem kabátu. Samozřejmě ta bez knoflíků.

„Babička, ta mi zas dá co proto.“

Povzdechl si děda, když si uvědomil, že to tenhle týden je již pátý kabát, o který tak debilně přišel. I sebral pařízek, sesbíral nářadí a vydal se k domovu. Babička už ho dlouho vyhlížela, protože teď už dávali v televizi jen aktuální zprávy z průběhu konce světa. Když dědečka uviděla, jak si to štapíruje přes celerový záhonek, spustila na něj:

„Dědku, ty nemáš rozum, já se s tou mrkví sázím a ty mi pak po těch jahodách šlapeš !!!“

Děda se zmateně podíval na celerový záhonek, na kterém rostly kedlubny, a nechápavě pokrčil rameny. Vešel do domku a povídá babičce:

„Pořád jsi chtěla děťátko, tak tady jsem ti přinesl Otesánka.“
„Nesnaž se zamluvit ten rozervanej kabát, sklerotiku jeden, našel jsi alespoň knoflíky?“
„Ne, zas jenom dírky…“ povzdechl si děda a dal se do opracovávání Otesánka.

Když skončil, byl Otesánek hotov. Kupodivu, ano. Otesánek otevřel své pomněnkově rudé oči a zavřískal:

„Já mám hlad, dejte mi jíst !!!“
„Jé dědo, on mluví !!!“ vydechla nadšeně babička a začala nosit na stůl.

Byla to skromná a chudá domácnost. Takže se nelze divit, že Otesánek nemohl dostat k jídlu víc než tři pečené krávy, dvě selata, tucet Bažantů, šest koroptví a dorazit se měl paštikou ze slavičích jazýčků. Jenže dva sudy paštiky byly neotesanci Otesánkovi málo, a tak začal nanovo:

„Já mám hlad, dejte mi jíst !!!“

Děda, který nestačil ještě ani oblíznout lžíci a už bylo na stole pusto, se rozlítil:

„Ty nenažraná mrcho dřevěná nevděčná! Okamžitě nakul zpátky alespoň jednoho Bažanta, nebo ti urazím palici!“
„CHRAMST!“ a dědeček již putoval do zažívacího traktu Otesánka.
„Kde je děda?“ zeptala se od plotny zmatená babička.
„CHRAMST!“ a babička šla za dědečkem.

Jediné štěstí, že Otesánek hltal a nežvýkal. Jinak by si asi nedobrovolné jednohubky nemohly podat v Otesánkově žaludku oficiální protest s kolkovanou žádostí o propuštění.

Otesánek vylezl ven a sežral celou zahradu. Dokonce i hnůj, protože se z něj kouřilo a on si myslel, že je to něco vařeného.

„Cink cink, óříšková, málinová, čókoládová, pístaciová– “ okolím právě projížděl zmrzlinář Matoušek v novém voze Family Frost.
„Sakra, tady přece nikdy žádný tunel nebyl…“ podivil se ještě.
„CHRAMST!“ Otesánek dovřel čelist a auto zmizelo v jeho chřtánu.

Otesánek se vydal po cestě. Jeho pud lovce mu propůjčil neobyčejnou mrštnost a rychlost. Stačila chvilka a děvečka s krávou byla minulostí.

O kousek dál vařil zrovna pejsek s kočičkou dort.

„Navalte ten dort!“ zařval Otesánek.
“Víš co si…“ odvětil pejsek a ukázal Otesánkovi prostředníček levé tlapky.
“CHRAMST! CHRAMST! CHRAMST!“ dort, pejsek i kočička zmizeli v pusince Otesánka.

Otesánek se valil dál. U lesa se mu podařilo sežrat čtyřicet loupežníků a nakonec dohonil i veksláka Alibabu, který se marně bránil, že k té chamradi nepatřil, jen si s nimi povídal a chtěl jim prodat vietnamské digitální hodinky.

A tak přišel Otesánek až k políčku, kde stařičká babička okopávala indické konopí.

„Mám žízeň,“ zařval Otesánek a koukal na babku, která se nejprve lekla, že ji našli policajti.
„Slyšíš, mám žízeň, tak se smekej, nebo tě sežeru, jako jsem sežral babičku s dědečkem, zmrzlináře Matouška i s autem, krávu s děvečkou, pejska s kočičkou, Alibabu a čtyřicet loupežníků i s novejma hodinkama.“

Babička si ho přeměřila pohledem a pevně stiskla svou motyčku. Pěstovala marijánku příliš dlouho na to, aby se nechala někým zastrašit. Už bojovala s ukrajinskou mafií i ruským podsvětím, které o její konopné košile jevily velký zájem. Nakonec mu ale dala napít. Původně mu sice chtěla rozseknout pupek motyčkou, ale vzpomněla si, že má v čutoře šaratici.

„Zavdej si chlapče…“ pobídla ho ještě.

Otesánek pil a pil, až se… Úplně. A tak byli babička s dědečkem, zmrzlinářem Matouškem, děvečkou, krávou, pejskem a kočičkou, Alibabou a čtyřiceti loupežníky zachráněni. Sice způsobem, který se jim moc nelíbil, ale lepší než drátem do oka. Otesánek se z toho průjmu ještě hodně dlouho vzpamatovával, ale nakonec to přežil. Dostal krutou a přísnou dietu, a tak se z něho stal postupem času docela normální člověk.

A dědeček s babičkou? Ti byli spokojení, protože od Alibaby vyvekslovali úplně nové značkové vietnamské digitálky i s náhradní baterkou.

Zpět na Brbla.NET

Pohádky:

Nalezli jste chybu?, Pošlete mi prosím popis výskytu dle syntaxe v sekci odchytávání Šotků.
Děkuji !!!