Letošní ročník se vydařil. Dílny pro děti, kde si mohli žáci (ale i dospělí) vyzkoušet knihvazačství, tisk, vyrobit si lampión, složit origami s nefalšovanými japonkami, naučit se žonglovat se světoznámým žonglérem, potisknout si látku a mnoho dalších dílniček.
Ve městě jsem potkával spousty nadšenců, kteří vše dělali pro radost a zdarma. To bylo krásné.
Samozřejmě, ani letos se to neobešlo bez komerce ale sponzorům bohužel nestačí nadšení a šťastné úsměvy dětí. Potřebují zvučná jména, nebo alespoň profláklá jména.
Zde bych chtěl poděkovat všem organizátorům, kteří při přípravě div nevypustili duši, všem účinkujícím, kteří vystoupení dělají pro děti, pro jejich úsměvy a štěstí. A poděkovat bych chtěl i sponzorům – snad si do příštího ročníku zcela uvědomí, že známé jméno neznamená automaticky kvalitu…
00:15 – ve stavu polospánku si nalévám CocaColu do skleničky. Při pokládání zpět na stůl zasahuje lahev dnem plnou sklenici. Ta poslušna akce vykonává nechtěnou reakci a letí vstříc klávesnici Samsung, aby se na ni převrhla a nechala svůj obsah v poklidu vytéci přímo do mé bezdrátovky.
00:16 – nastává dokonalé probuzení. Akce "Noční pětiboj" se rozjíždí. Vyndat baterky a rychle vylít nechtěný obsah z klávesnice a doufat.
00:20 – z klávesnice to teče jak z Niagary bokem a tiše si šplouchá. Dávám si předsevzetí, že budu pít z menších skleniček. Na řadu přichází proud vody, který nechtěnou kapalinu nahrazuje méně agresivní ředěninou.
00:30 – vivat! Nalezen šroubovák. Dobývám se do klávesnice a kleju. Křížové šroubky vymyslel nějaký šílenec, který mi chtěl zabránit zachránit mou klávesničku. Jednotlivé Colové klávesy už jsou exportovány do vodní lázně v umyvadle. Kdybych takhle pečoval i o sebe, to by bylo…
00:40 – otevřeno. Proboha, další křížové šroubky (menší hlavičky a větší počet), které drží kovovou desku. Cocacola je všude. Kape, šlapu v ní, koukám do ní, mám chuť se upít Colou, ale všechna je v klávesnici. Nastává 2. kolo hledání o poznání menšího křížového šroubováku.
1:05 – šroubovák není a nebude. Všechny malé křížové šroubováky někdo ukradl, sežral, nebo zkompostoval. Do ruky beru normální šroubovák a jeho hranou a špičkou dokazuji, že jsem strojařinu nestudoval nadarmo.
1:30 – otevřeno i druhé patro. Děsím se, že narazím na další zástupy pidišroubků s minikřížovými ozdobami na hlavách. Nebo na hvězdičkové šroubky, to je taky radost. Objevuje se jen CocaColou řádně nasycená trojvrstvá fólie. Hadřík jde do akce.
1:45 – asi bych to měl nechat do rána uschnout, ale co, jsem přece 4 roky studovaný elektro-průmyslovák. A my se toho nebojíme a na množství nehledíme. Dojdu pro 20 let starý fén a jdu sušit. Není to fén ledajaký, je to fén se silonovou "helmou". Teplý vzduch utěšeně kroutí fólii a já jsem spokojen do okamžiku, kdy motorek zachytí vlákno z té silonové zrůdy a namotává a namotává a … najednou stojí. Cosi zde zavanulo lehkou spálenonou. TO SNAD NENÍ PRAVDA!!! Klávesnice v čudu a nakonec i památeční fén z dovozu v pr…avdě boží. Nenene, takhle to neskončí. Rozebírám fén a lovím vlákna. Je jich tam hodně, trhá se to. Oddělávám násilím vrtuli a nožem pižlám namotaný chuchvalec o 106. Je pryč. Zdalipak komunistický motorek přežil napájení 220V se zátěží, kterou neutáhl? Přežil. Plácám se po zádech (hledejte v 1:55 ráno někoho, kdo to udělá za vás) a dosušuji. Rozborku už jsem provedl, jdeme to sestavit.
2:00 – klávesnice je jak nová. Má jen jedinou vadu. Nepíše. Proboha, co jsem udělal špatně? Žádný šroubek mi nezbyl, baterie jsou uvnitř, dokonce i ty fólie jsem tam nezapoměl namontovat. Mačkám párovací tlačítka jak o život. Nic. Rezignovaně restartuji PC a doufám, že chyba je v něm (pro jistotu koukám, kam až kaluž Coly dotekla – MOBIL!!! Ne, klid, je v suchu, jen trochu lepkavý…) Ještě jedno kontrolní rozmontování a smontování Samsungu (nesnáším křížové šroubky!!!). Bohužel…
2:10 – právě jsem se rozloučil se svou klávesnicí a můj "pětiboj" rozšroubování, rozložení, vypláchnutí, vysušení a smontování, s mezihrou "Zachraňujeme předpotopní fén" skončil nezdarem. Slavil jediný úspěch, klávesnice je čistá a omytá a sladce voní. Vztekle buším do kláves a pak ještě jednou naposledy zkouším párovat.
2:11 FUNGUJE, jsem génius, Einstein, Koperník, Newton a Edison v jedné osobě. Píše vše, i tyhle nesmysly, co jsem právě napsal. Ždímám z koberce oslavnou CocaColu a dávám pozor, aby fyzikální zákony nepracovaly proti mně (jeden pětiboj stačil).
2:30 – stále ještě píše a já zjišťuji, že vypitá Cola a prožité události mi jen těžko dopřejí klidného spánku. Plánuji si zakoupení klávesnice "pro prasata" tedy té zabalovací zalité do silikonu, kterou můžete louhovat třeba v kafi a pak na ní převážet vzteklého zajíce k veterináři. To mi ten den krásně začíná 87).
3:00 – poslední korektury. Jen mne trochu zlobí klávesa Delete. Lepí se k ukazováku a občas nemaže. Zkusím ji ráno mučit máslem, snad se mazat naučí…