Kouzelný dědeček — svět je malý

Tak jsem se vám pochlubil se svou historkou v našem milém muzeu. Ano, někteří se divili, našli by se i tací, co si možná za dveřmi ťukali na čelo. A našel se i jeden, který onoho pána zná — a to osobně — dokonce mi potvrdil místo bydliště a slíbil mi na něho telefon. Takže to vypadá, že slušní lidé, kteří potřebují pomoci, ještě nevymřeli — i když druh sprostých vychytralců tuto ohroženou druhovou formu ohrožuje čím dál víc...

Oživeno — 30.7.2003 — 6:32

Tak to na zas tak malý svět nevypadá... 87) Spíš se zdá, že v jednom městě se vyskytují dva lidé stejného jména, příjmení a dokonce i zaměstnání — no, uvidím... 87)

Úterý 29. července 2003 - 15:26 - Trvalý odkaz - Komentáře

Jak jsem potkal kouzelného dědečka

V průběhu mé skvostné dovolené (2 týdny dlouhé) se stalo mnoho věcí. Počínaje výletem Kamenice — Kost — Vyskeř — Hrubá Skála — Trosky a oklikou zpět (cca 12 hodin chůze), přes přečkávání bouřky ve stanu z hypermarketu, až po setkání s kouzelným dědečkem.

Představte si...

Jdete po lese. Proti vám vousatý muž, ruku v obvazu, a zeptá se vás na cestu. Dáte se do krátké řeči a zjistíte, že onen nešťastník jde už 2 dny z Českých Budějovic směrem na Špindl, protože mu v době oběda ukradli nové auto (ještě nepojištěné), mobil, peněženku, doklady, firemní razítko a další. Dáte mu napít, srdce dobráka ve vás probudí pocit sounáležitosti a vysolíte mu na férovku 200,- Kč na cestu a jídlo. Cestou mu koupíte něco k zakousnutí a tak.

Cestou s vámi se chová kultivovaně, mluví slušně, až spisovně... Doufám, že se mi ten člověk ozve. Ani ne kvůli penězům, i když civilkář nemá nikdy moc na rozhazování, ale kvůli tomu, jak došel, jestli se něco vyřešilo a tak.

Otázka — Jak byste se zachovali vy? Pomohli byste člověku, který se jen tak prořekne, že byl okraden, a nevnucuje se, nijak neobtěžuje? Nebo již patříte do sféry skeptiků, pro něž je každý takovýto člověk „ožrala, co se chce na váš účet prolihovat“?

Pondělí 28. července 2003 - 15:07 - Trvalý odkaz - Komentáře

O slušnosti 2

Milí drazí. Dnes jsem nakupoval obálky. 200 kusů. Po zaplacení, cestou do muzea, jsem juknul na daňový doklad a uviděl 100x0,6..60,- Kč.

Takže jsem se vrátil a říkám:

„Promiňte, vy jste mi asi vrátila špatně...“

Paní prodavačka se už už nadechovala, že mi oznámí, jak líto jí to je, ale že si peníze mám přepočítat při přebírání u kasy. Rychle jsem jí utnul dech oznámením, že mi napočítala 100 obálek, ale já jich měl 200. Její tvář se náhle rozjasnila a děkování neznalo mezí. Prý se to už jen tak nevidí.

Takže jsem se zachoval čestně a teď to tu vytrubuju, abych se necítil blbě, že po ztrátě 500,- Kč (která mi ještě tak trochu leží v žaludku) jsem se na cizí účet neobohatil o 60,- Kč. Ale dostal jsem lízátko. Heč 87)

Středa 9. července 2003 - 14:01 - Trvalý odkaz - Komentáře

O pracovitosti

„A když mě chytne pracovní zápal, sednu si tiše do koutku a počkám, až to přejde...“

Tento nápis jsem měl na svém hrníčku, který mi koupila moje drahá maminka. Text byl doplněn o vkusnou opici — myslím, že šimpanze — s opravdu sedřeným výrazem ve tváři.

Poslední dobou na sobě pozoruji zajímavé změny. Nikdy jsem se zrovna nepřetrhnul, vždy jsem raději deset minut okecával a přemýšlel, jak si práci ulehčit, než abych to jednoduše udělal (taky za těch deset minut). Pravda, práci jsem po přemýšlení dělal třeba jen minut pět (nebo vůbec, to podle trpělivosti zadavatele 87). No, žertíček.

Včera se v muzeu uklízelo. Přenášely se věci. Nosil jsem, nespekuloval. Týden před tím se zase dělala výstava mlýnků. Také jsem se prošel (pochod Praha-Prčice mám asi z třetiny hotov a to jsem nevytáhl paty z Vrchlabí. 87) — vtípek.

No nic. Korunu tomu všemu nasadil včerejšek (vlastně dnešní velmi mladé ráno). Dělal jsem na projektu Abowe. Psal jsem článek, dělal úvodní animaci — skoro na „zelené louce“. Předevčírem také. Výsledkem je ulehnutí a spánek od první hodiny ranní a vstávání okolo šesté — taky ranní (dnes jsem se usmlouval na půl sedmou).

Nikdy jsem nebyl workoholik — pokud nepočítám maturitní práce na maturitní práci 87), práci před absolutoriem (diplomka) a svou fantasy povídku (kterou, až ji připravím do HTML, zde na Brbla.NET také najdete).

Jak jste na tom vy? Taky se vám někdy stalo, že děláte a děláte, a ona už vlastně začala třetí směna?

Středa 9. července 2003 - 8:15 - Trvalý odkaz - Komentáře

Zvyk má knedlíkovou košili

Dnes jsme byli s kolegou na obědě. Objednávali jsme klasicky, tedy tak, aby cena co nejvíce korespondovala s pětikorunovými násobky. On velká polévka, já malá polévka, on koprová, já krůtí závitek. On: cena 50,- Kč, já: 60,- Kč.

První překvapení nastalo, když jsme dostali oba stejnou porci polévky. Ještě poznamenal, že mám polévku velkou, ač jsem si objednal malou — v dobré víře, že mi snad porci vymění. Bonusovou porci jsem snědl, cena zůstala. Vzpomněl jsem si, jak mi kdysi říkal, že velkou polévku si zde kupují ti, co nevědí, že malá je skoro stejně velká, jako ta velká, ale levnější. Ano, normálně je rozdíl asi 1/2 naběračky, ale dnes jsem mu dal se smíchem nahlas za pravdu.

Nese se druhé jídlo. Kolega kulí oči, koprovku s bramborami opravdu nečekal. Servírka přináší jídelní lístek. Opravdu — koprová omáčka, brambor, vajíčko. Kolega se s chutí pouští do zápasu s konzervativním smýšlením — kdo by čekal koprovku a brambory. Mou nabídku, že mu zakoupím pohotovostní knedlík, odmítá.

Platíme. Servírka mne žertem žádá, zda bych příště nepřečetl kolegovi jídelní lístek, a s úsměvem odchází.

Co vy? Jak vás zasahují vaše zvyky a zvyklosti? Také jen u jídla? Nebo vás překvapují i jiné věci? A jak se s tím vyrovnáváte?

PS: — Ušetřil jsem 3 kačky za polívku. Takže deficit je 497,- Kč.

Úterý 8. července 2003 - 13:32 - Trvalý odkaz - Komentáře

Náhodná setkání třetího druhu

Chtělo se mi to napsat, a tak to tu je. Kdo čeká odhalení velkých pravd, ať se začte do bible. Toto je příspěvek o obyčejném zpoždění obyčejného autobusu v obyčejnou neděli.

Stojím na autobusovém nádraží. Autobus má už dobrých 20 minut zpoždění, zástupy čekajících řídnou (no dobrá, zástupy čítající asi 8 lidí se zredukovaly na 7) a já potkávám zcela neznámou dívku. Věk si nedovoluji odhadnout. Snad kolem dvaceti, lehce nad. Čekáme, dáváme se do řeči. Příjemná, krásná. Začínám dokonce i vtipkovat. „Být v Japonsku, tak dráhy vracejí jízdné a strojvůdce spáchá kikiriki.“ Autobus nakonec přijíždí. Euforie vyprchá, když parkuje u jiného zastávkového ostrůvku.

Dívka pokládá otázku: „Nevkrádá se ti občas do hlavy strach o řidiče?“ „Ne,“ odpovídám a ukazuji na zatáčku, ze které se vyloupla linková spojka. Nastupujeme. V místě určení, v Krkonoších, vystupuji, ona jede dál. Vesele na mne mává. Nepotkávám takové lidi často. Milí i na cizí, hodní, příjemní. Už jich pár znám. Moje drahá dívka, kamarádka Hanička, mí kamarádi Jeníci… Vážím si těchto setkání s lidmi, kteří jsou výjimeční už svou pouhou přítomností.

Co tím chci naznačit? Ve chvíli, kdy spíš lidé nadávají a posílají autobus i s řidičem do pekel, ona vyslovila obavu o jeho osud. To, co mi tak trochu chybělo — pokusit se na věci dívat jinak, nesobecky. Jak bych asi odpověděl, kdybych ten autobus neviděl a ještě na něj deset minut čekal?

Kdy jste měli naposledy možnost potkat někoho takového? Díváme se vůbec kolem sebe? Vnímáme okolí? Nejsme k němu lhostejní?

Vzkaz pro ni: „Přestaň o mrazivých víkendech lyžovat 87).“

Vím, že tento příspěvek je hodně zvláštní, pro někoho možná i nezajímavý. Ale je stejný jako pocit, který jsem měl. Zvláštní, pro někoho nezajímavý. Nehledejte v tom hlubší smysl 87). Každý se občas potřebuje vypsat...

PS: Abych dodržel tradici finančního tématu – cestovné s ohledem na zpoždění sníženo nebylo a řidič přežil. Zlaté Japonsko…

Pondělí 7. července 2003 - 16:32 - Trvalý odkaz - Komentáře

Peklo jménem civilka

Vážení, přepisuji v muzeu evidenční karty. Už jsem narazil na všelicos, ale takovouto mozkovou masáž jsem potkal poprvé. Cituji:

„...s bělo-hnědavými mašlemi, bělo-žlutavými, červeně kont. růžemi, s bělavými tulipány tón. modravě a červenavě nebo hnědavě, s běl. plát. květy se zlatavými středy a se zeleným listovím. A dále ji doplňují kytičky s plát. kvítky modravými, žlutavými, červenohnědavými s modravými černočervenavými středy nebo se středy zlatavými...“

Pokud přepíšete takovou kartu jednu, jste v pohodě, pokud deset, smějete se, pokud padesát, začíná vás to deprimovat, pokud jako já 366, jste psychicky na dně, pokud víte, že vás čeká šuplík, kde jich je 1000, máte zaděláno na psychiatrii, když se provalí informace, že takto naplněné šuplíky jsou 4... Uhááá !@#$2234df3 fdl...

...subjekt byl zabalen do svěrací kazajky. Byla u něj zjištěna silná kolorofobie v akustické formě — panika a strach z vyslovených barev.

Dr. Mazec — psychiatrická léčebna — výjezd do muzea

Pátek 4. července 2003 - 11:23 - Trvalý odkaz - Komentáře

SMS ještě dnes? Asi ne...

Tak jsem dnes potřeboval rychle odeslat SMS. Rychle — a proto jsem použil internet a ne mobil. Skočil jsem na portál sms.cz a prokousal se do Eurotelu. 60 znaků na zprávu, zbytek na reklamu — o tom jsem věděl. Zadávání přitroublého potvrzovacího kódu jsem také zvládl. Kliknutí a...

Potvrzení sponzorované zprávy

Při potvrzení vyplněné zprávy došlo k chybě:

Chybná cookie nebo použití cookies je vypnuto.

Proboha, já potřeboval poslat SMS, rychle — ale tohle opravdu nezvládám. Registrovat se kvůli jedné SMS nebudu. Takže datluju sms na mobilu — i tak to totiž bude 100x rychlejší! Hrůza! Nejde mi o ušetření peněz, jde mi o to, že takováhle služba je zadarmo drahá.

Eurotelu třikrát fuj — poprvé za poměr 60/100 na SMS, podruhé za potvrzovací kód — já opravdu chci poslat SMS, a potřetí za nějaké koláčky. Všechno ostatní s cookie mi jede v pořádku, tohleto ne...

Pátek 4. července 2003 - 10:45 - Trvalý odkaz - Komentáře

Sranda, kterou si plešatý neužije

Včerejší den byl vážně super. Jdu na autobus naproti své dívce. Právě jsem se osprchoval, protože jsem hrál se psem fotbal. Z důvodu sprchování mám vlasy stočené do „drdolu“, který jsem si tak nějak zapomněl rozmotat.

„Slečno, mladá paní, kolik je hodin?“ Otáčím za hlasem svou vousatou tvář a ptám se, zda to bylo na mne. Mírně vrávorající chlapík se začne smát a říká něco ve smyslu, že teď je to jedno, ale hlavně, kolik je hodin.

Oznamuji mu, že 18:30, a chlapík začíná zmatkovat. „Jéje, matka přijede kolmo, jdu pozdě, mám v sobě 12 piv, ta mně vynadá“. 12 piv oceňuji uznalým zabručením a slovy „to je výkon“, protože chlapík se motá asi tak jako po pěti. Ten, pyšný na své hrdinství se skolenými 12 kousky, se mezi řečí zkouší trefit ukazovákem na nos a má upřímnou dětskou radost vždy, když se mu to podaří. „Jéje, už jede!“. V dáli — na druhé straně cesty — se objevuje cyklistka a jede k nám. Chlapík, místo aby maskoval svou „dobrou náladu“, haleká a mává rukama. Ještě mi podává ruku, srdečně s tou mojí potřásá a děkuje. Prostě sranda, kterou bych si jako plešatý těžko užil...

Otázka: Už vám také někdy někdo přisoudil opačné pohlaví? A jak to snášíte?

PS: Konečně téma, které nemá s penězi nic společného — i když vlastně — čas jsou peníze — a on se mě ptal na hodiny. Ach jo, zase jsem tomu neunikl...

Čtvrtek 3. července 2003 - 8:25 - Trvalý odkaz - Komentáře

Stát a člověk

Dnes mi přišel mail od kamaráda. Jsou tam zajímavé narážky na státní správu, její zřízení a tak. Věci, které už asi každý bere jako natolik samozřejmé, že o nich už ani neuvažuje.

Přečtěte si a popřemýšlejte. Já si myslím, že na tom něco je. Můj názor je, že nějaká sociální politika být musí, ale nic se nemá přehánět (v jistých detailech přehání právě tento mail). Ale základ je dán. Stát má v jistých směrech možná až příliš velké monopolní pravomoce. Co myslíte vy?

PS: Tento příspěvek se sice také týká peněz, ale ne jenom mých, a tak se rubrika může v klidu jmenovat dále „Ze života“ 87).

Středa 2. července 2003 - 10:59 - Trvalý odkaz - Komentáře

O slušnosti

Včera jsem zažil další peněžní „dobrodružství“ 87). Asi je to můj osud, nebo už nevím. Platil jsem útratu 60,- Kč dvousetkorunou. Servírka mě požádala o desetikorunu, aby mi mohla vrátit 150,- Kč. Vytáhl jsem zručně z kapsy dvacku (ano, nepoučil jsem se, stále nosím peníze v kapsách, ale už mají alespoň o řád menší hodnotu — tu 200,- Kč jsem totiž transportoval v ruce). Pozornost, zcela odvedená na desetikorunu od servírky, nezaregistrovala, že mi v příchozích chechtácích chybí důvěrně známá tvář Karla IV. (Pro matematické antitalenty a roztěkané povahy: zamýšlená transakce 200+10-60=150, uskutečněná transakce 200+20-60=60 !!!)

Venku, deset kroků z restaurační jídelny, jsem se pro jistotu podíval na obnos, který jsem obdržel. Rychleji jsem se snad na patě neotočil (no dobře, kecám – nejprve jsem se smiřoval se skutečností, že jsem na dobročinné účely v krátké době nedobrovolně přispěl částkou 600,- Kč). K mému štěstí mě spolustolovníci obrátili zpět do lokálu. Krásné servírce jsem se svěřil s deficitem ve své kapse. Krásná, milá a hodná servírka sama přiznala, že si také nevybavuje, že by mi inkriminovaný papírek vracela. Bez dlouhých řečí mi ho dala. Mohla mi říct, že mám smůlu, že jsem si měl dávat pozor, že je to moje chyba, ale ona mi místo toho dala tu stovku, mile se usmála a dál se věnovala své práci. Chci jí tímto poděkovat a dát vědět světu, že slušnost mezi českým lidem nevymřela. Děkuji!

A otázka pro vás: Stalo se vám něco podobného? S jakým přístupem jste se setkali?

PS: Jestli bude i příští příspěvek do blogu s peněžní tematikou, tak sekci přejmenuji na „Ze života peněz“.

Středa 2. července 2003 - 6:47 - Trvalý odkaz - Komentáře

Ztracený potenciál

Už jste někdy ztratili potenciál? Možnosti? Já nedávno ztratil 500 korun českých. Nezvyk na krátké kalhoty a mělké kapsy mne stál 1/2 kilokoruny. Zda jsem ji vytrousil, nebo jí snad i někdo trochu pomohl, to se již asi nikdy nedovím. Ztratil jsem s ní nejen náladu, ale i mnoho možností. Mohl jsem si koupit knížku, kredit do mobilu, jít párkrát do kina…

Jaké pocity jsem z této zkušenosti měl? Vztek sám na sebe, marné pobíhání po místech, kde jsem ještě před chvílí tak bezstarostně chodil, a v duši jiskřička naděje, že snad bude za rohem, že mi ji nějaký dobrák beze slova podá. Kdepak. Pětistovka odešla do bankovkového nebe (zajímavé je, že toto nebe nemá podobu mé peněženky). No, co se dá dělat — při civilní službě a příjmu necelých 4000,- měsíčně to docela zabolí. Zbylo mi jen obrazné oko pro pláč (tím druhým jsem se stále rozhlížel, jestli přece jen holka moje odněkud nepřiletí).

Nepřiletěla. Prostě jsem se s tím musel smířit. Ale všechno zlé je přece jen pro něco dobré. Na vlastní kůži prožitá zkušenost, jak relativní je mít a nemít, je docela cenná (cením si ji tak na 500,- Kč, nemá někdo zájem o koupi? 87). Teď už vím, že je lepší mít něco, co mi chvíli slouží, a pak to třeba i ztratit, než jen tak „originálně“ přijít o peníze a nemít z nich vůbec nic.

Proč to píšu? Ještě nedávno se mi zdálo, že platit si doménu je zbytečnost. Ale pomíjivost peněz mi ukázala, zač je toho loket. Takže jsem si koupil doménu Brbla.NET. Takto investované peníze mi alespoň něco přinesou. Zkušenosti s administrací, HTML kódem, optimalizací... Získal jsem velké možnosti za pakatel.

A co vy? Ztratili jste někdy něco hmotného, co vám pak rušilo klidné spaní? Nebo jste snad nějakou takovou věc našli? Co jste pak dělali? Jak moc vás to změnilo?

Co nejméně ztracených ideálů, pětistovek, poteciálních možností a možnostních potenciálů vám přeje Brbla.

Středa 2. července 2003 - 6:43 - Trvalý odkaz - Komentáře

Archiv tohoto blogu